Píše se rok 2000 - zahrada rodinného domu. Náhle se ozve hlasitý výkřik a tělo chlapce, který drží v ruce kabel od televize padá bezvládně k zemi. Vyskočím z lehátka, snažím se chytit padající tělo a vytrhávám kabel z jeho rukou. "Mami, mami, co mám dělat..". Máma položí syna na rovinu. Zakloní hlavu, zahájí nepřímou srdeční masáž a dýchání z plic do plic. Podkládá tělo karimatkou. Táta volá záchranku " honem, přijeďte sem, no...sem, tady...". Že je něco správně a něco zcela špatně? Ano.
Přesně tato moje bezmoc a nevědomost, jak zachránit život, mě motivovala a stále motivuje k tomu, co mimo povolání lékařky dělám.
Během studia jsem zkusila přednášet první pomoc na gymnáziu v rámci studentské organizace. Tato její činnost ale posléze zanikla. Moje potřeba dalšího vzdělávání a předávání informací byla silná. Vyústila v založené projektu nazvaného " První pomoc pro veřejnost", který funguje od roku 2004. V rámci různých přednáškových akcí bylo proškoleno již několik tisíc lidí.
Mým cílem je od počátku výuka zážitkem, což se myslím daří naplňovat.
Postupně jsem si uvědomila, že prevence nemocí je stejně důležitá, jako jejich léčba. V současné době spolupracujeme na všem s manželem, jeho hobby je výživa a prevence nemocí výživou. Kurzy první pomoci jsme rozšířili o semináře zaměřené na vybrané civilizační nemoci a možnosti jim předcházet.
Věříme, že účastníci našich seminářů již v podobných situacích nebudou zažívat pocit bezmoci jako kdysi já.
Michaela Romanko Ingrischová
Igor Romanko